Dovolená 2009 – Den třetí (poznáváme Bělehrad)

Článek je přepisem mého cestovatelského deníku z výpravy do Budapešti v Maďarsku, Bělehradu v Srbsku a české vesnice Svatá Helena v Rumunsku. Odkazy na zápisy z dalších dní najdete pod textem.

Vstáváme relativně brzo, následuje sprcha na probrání, já jsem hladový a tak snídám müsli tyčinku. Odcházíme s Pepou zpět za klukama a nakonec je to trošku dál, než jsme čekali, máme pocit, že ty osmnáctipatrové budovy musejí být zdálky vidět, ale nakonec se vynoří, až těsně před tím, než k nim docházíme. Cesta ošuntělým výtahem je zajímavá a mírně adrenalinová, jel s námi stařík, který chtěl až do nejvyššího, osmnáctého patra, při cestě nejdříve zmizelo číslo patra, ve kterém se nacházíme, potom výtah zastavil ve třináctém patře, ale asi dvacet centimetrů pod úrovní podlahy, venkovní dveře výtahu ale nešly otevřít, takže jsme uvězněni pokračovali s dědou do osmnáctého patra. Výtahu se evidentně moc nechtělo, zadrhával se a jel pomalu. Vrcholu budovy jsme nakonec dosáhli, děda nás opustil a my zkusili vystoupit ve třináctém patře cestou dolů, tentokrát úspěšně.

Potom snídáme a někdo jde nakoupit, kdo už nevím, já ne. Martin s Pepou se ve fajnově zařízené kuchyňce (pozor, ironie!) pouštějí do přípravy oběda – špaget s omáčkou. Špaget je hodně, omáčky spíš málo, takže výsledek je poněkud suchý, ale přesto lahodný. Po obědě následuje siesta, takže se válíme a posloucháme hudbu. Pepu, ale trápí suché hrdlo a tak vyráží pro pivo a my se mezitím taky sbíráme a potom vyrážíme prohlédnout si město. Do centra nás opět veze trolejbus, který ale není zdaleka tak plný, jako předešlé noci.

Media_httpblogjanstra_rkxfa

V centru nám Marija ukazuje to málo, co se dá v Bělehradu vidět. Naše pohledy ale spíš, než několik nevýznamných staveb láká její pozadí. Takže konkrétní vzpomínky jsou jsou mlhavé zato pocity o poznání příjemnější. Jdeme jakousi pěší zónou ne nepodobnou pražským Příkopům a zde

kupujeme zmrzlinu. Pokračujeme do parku u nějaké pevnosti či hradu. Zrovna zde probíhá výstava velkoformátových fotografií a je odsud hezký výhled na druhý břeh řeky Sávy tzv. Nový Bělehrad. Potom z parku odcházíme u trafiky kupujeme pivo Jelen a míříme do přilehlého Akademického parku, který je o poznání menší, než ten první. Tam sedíme na lavičce, povídáme a sledujeme místní děvčata, jak běhají kolem dokola, a staříka, který si to před námi štráduje z jednoho konce parku na druhý.

Když se začne schylovat k večeru, jedeme domů a cestou kupujeme ingredience na kulinářské překvapení pro Mariju. Ta totiž zítra skládá zkoušku a protože se neučí a místo toho tráví čas s námi, bude určitě neúspěšná. Takže se snažíme o kompenzaci předpokládaného neúspěchu. Podaří se nám sehnat listové těsto, ale krůtí prsa nahrazujeme kuřecími. Potom jdeme objednat pizzu k večeři a krásná Marija nám dokonce domluví donášku až domů a to bez placení.

Večeříme a chystáme se vyrazit do klubu. Kamarádka Snezana bohužel celý den problila a nepůjde s námi, ani spolubydlící nejde, prý až zítra. Napjatě sledujeme v televizi posledních deset minut fotbalového zápasu mezi Slávií Praha a Červenou hvězdou Bělehrad, protože na jeho výsledku může záviset náš příští osud. Příznivý výsledek (=Slávie prohrála) zapíjíme Koňskou krví a vyrážíme do klubu Tramvaj, tramvají.

Tramvaj je opravdu stylový klub s velmi příjemným prostředím, ale většina míst je bohužel rezervovaná a tak skončíme u „falešného“ baru hned naproti tomu pravému. Kluci si jdou ještě do bankomatu pro peníze a přinášejí zprávu, že fanoušci venku mlátí nějakého nebožáka. Uvnitř je ale atmosféra klidná a po chvíli se ještě vylepší, to když začne hrát živá hudba.

Za zmínku ale stojí ještě dvě věci, velký počet obsluhy (jak jsme zjistili, že je v Bělehradu zvykem) a záchody. Před nimi totiž sedí pohádková hajzlbába, prsa položená na velikém břiše a jejich osvětlení zajišťují desítky baterek, zavěšené na provázcích od stropu. Prostě dokonalá čůrací atmosféra.

Marija, majíc hudbu v těle, tančí a když se k ní přidává Martin, Pepa začne jejich směrem vysílat nevraživé, žárlivé pohledy. Však, kdo by taky nevysílal. Kapela za mohutného potlesku končí a střídají ji reprodukované srbské vypalovačky.

Kolem třetí hodiny ráno se klub trošku vylidňuje (což je ale na to, že je čtvrtek, stejně dost pozdě) a přichází zavíračka a s ní i náš účet. Na účtě stojí velké číslo 14 755 a nad ním mimo jiné 53 čárek v kolonce vodka. Taktak skládáme peníze a před odchodem se nám ještě podaří nedopatřením rozbít dvě skleničky.

Media_httpblogjanstra_kohei

Ve tři hodiny pochopitelně nejezdí žádná městská doprava, takže se vracíme po svých ač místy ani Marija netuší, kudy vlastně jdeme. Potkáváme postaršího pána, který si ve tři stříhá plot před domem jako by se nechumelilo, a vzápětí se rozdělujeme a já s Pepou se motáme do hostelu. Tam už si jenom potichu dáváme sprchu a jdeme spát, abychom nebudili ostatní.

Obsah

  1. Den první (odjezd, Bratislava, Budapešť)
  2. Den druhý (z Budapešti do Bělehradu)
  3. Den třetí (poznáváme Bělehrad)
  4. Den čtvrtý (další noc v Bělehradu)
  5. Den pátý (unaveni v Bělehradu)
  6. Den šestý (z Bělehradu do rumunského Banátu)
  7. Den sedmý (na ostrově v Dunaji)
  8. Den osmý (návrat domů)

Categories