Maturita

Matura1

Minule jsem shrnul průběh předmaturitního týdne a teď už zbývá už samotná maturita.

V pondělí jsme přišli všichni ráno na zahájení. Nervozita byla tak silná, že by se dala stáčet do lahví, opravdu bych nechtěl maturovat jako jeden z prvních. Přesně v osm třicet nás nahnali do třídy, přišla komise, zástupkyně ředitele nám představila předsedkyni z Benešova a nás představila jí. Krásně odlehčila atmosféru, protože doslova řekla: „Vážená předsedkyně, představuji Vám budoucí absolventy z Oktávy A.“ takovým tónem, že prostě nepřipouštěla možnost, že by některý z nás neodmaturoval. Potom proběhly obligátní proslovy, možná nějaké předávání květin, to už si přesně nepamatuji, a hurá s prvním na potítko.

Myslel jsem, že půjdu hned domů, měl jsem před sebou ještě slušnou řádku nezopakovaných věcí, ale nakonec jsem se na několik prvních zkoušek podíval. Nejen já jsem s napětím očekával maturitu z češtiny Lukáše Průchy, který s ní bojoval do samého konce, ale nakonec ji (za 4) úspěšně pokořil. To se nám všem ulevilo a já běžel domů a pokračoval v přípravách na středu.

Den M

Ve středu jsem nemohl dospat a probudil se s ukrutným bolehlavem a bolestí břicha asi o hodinu dřív, prostě klasika před každou důležitou událostí. Protože jsem měl hodinu navíc, podařilo se mi jakžtakž uklidnit rozbouřený žaludek, trochu posnídat a před odchodem ztracenou hodinu vykompenzoval RedBullem. A šel jsem. Před školou jsem se potkal s Jirkou Laichmanem a Kubou Barvínkem, kteří byli pro dnešní den mými spolubojovníky. Začínali jsme v osm, tedy půl hodiny před začátkem vyučování, a ve škole byl božský klid. „Kéž by to tak vydrželo,“ říkal jsem si, protože to poslední co bych v tu chvíli potřeboval by byla hromada čumilů, kteří by hltali každé moje nejisté slovo.

Maturoval jsem jako poslední z naší trojice, v osm třicet jsem si tahal otázku ze Základů společenských věd.

ZSV

Do třídy se nahrnuli spolužáci z nižších ročníků, protože se pochopitelně radši šli dívat na naše upocené obličeje, než se jít učit. To jsem přesně nepotřeboval… Ponořil jsem ruku do pytlíku a vytáhnul: 17 – Mezinárodní vztahy. Sakra, na to jsem se koukal včera než jsem šel spát, protože už nebylo zbytí, nevzpomenu si na nic, úžasné. „Jen houšť a větší kapky,“ říkal jsem si, když k početnému publiku přibyla otázka, kterou jsem jako nejtěžší odložil na konec a proto se jí nestihl dost dobře naučit.

Naštěstí mi toho z hlavě z předchozího dne zůstalo docela dost, načmáral jsem si něco papír a vymyslel si taktiku, jak se pokud možno vyhnout uvádění přesných dat v historii Evropské unie a šel jsem na to.

Nervózně jsem žmoulal papír a připadalo mi, že strašně koktám a že ze mě každá myšlenka leze jak z chlupaté deky, ale mluvil jsem, a správně a to bylo hlavní. Předsedkyně, která se jinak nikoho na nic moc neptala mi ke konci položila otázku: „Považujete se za euroskeptika?“ „Jak na to odpovědět?“ říkal jsem si. „Ano“ ani „ne“ mi moc pozitivních bodů nepřidají a proto jsem řekl něco ve smyslu, že idea ekonomické a politické integrace se mi jeví jako pozitivní a v podstatě nevyhnutelná, ale že konkrétní provedení leckdy značně pokulhává. „Máte na mysli, nějaký konkrétní příklad?“ zeptala se předsedkyně a mně se vybavil rozhovor o rekordní pokutě pro IBM, na který jsem se na internetu díval večer a jal jsem se ho komisi přetlumočit. Na předsedkyni bylo vidět, že tuto kauzu zaznamenala (vždyť taky médii proběhla), ale byla viditelně překvapená úrovní podrobností, které jsem věděl.

Ale měl jsem pocit, že přednes značně pokulhává, že koktám a přeříkávám se, jak je mým zvykem, mluvím-li před publikem. Když jsem se tedy po patnácti minutách zvedl a otočil a uviděl otevřená ústa a vykulené oči spolužáků, říkal jsem si, že můj přednes byl asi ještě horší, než jsem čekal. Ale během přestávky před další zkouškou jsem se dozvěděl, že mé obavy byly liché a mluvil jsem prý hezky a velmi erudovaně. Prý si to pak navzájem povídali i všichni profesoři v občerstvovací místnosti. ZSV jsem měl za sebou a matiku před sebou.

Matematika

Matematiky jsem se moc nebál, obzvláště, když jsem měl před sebou tabulky. Vytáhnul jsem si otázku s derivací složené funkce, definičními obory a skládáním funkcí. Nic těžkého, propočítal jsem si pro jistotu víc příkladů, než kolik mi doporučila profesorka, abych měl zálohu, kdybych to zvládal moc rychle. To se mi nakonec hodilo, protože když jsem netápal, jel jsem na tabuli jeden příklad za druhým. Dokonce jsem si stál za svým výsledkem, který matikářka omylem označila za špatný a opravil ji.

Byl jsem tedy spokojený a třásl se před češtinou, které jsem se bál nejvíc.

Media_httpblogjanstra_yjfhq

Český jazyk

Před češtinou jako zázrakem většina pozorujících lidí odešla a já jsem se tudíž trochu uklidnil. Díky písemné práci za dvě jsem měl maturitu jistou, ale bál jsem se, že bych se ztrapnil a zesměšnil. Vytáhl jsem si českou a světovou avantgardu. Krásné téma, ale já byl dutej. Nemohl jsem si vzpomenout na jediné jméno, nic. Prošel jsem si všechny podotázky a papír na poznámky stále prázdný, sakra. Nakonec jsem něco vypotil a doufal, že s tím snad vystačím.

Ale vše se nakonec v dobré obrátilo, protože profesorka mi vždy, když nenašla odezvu, otázku mírně přeformulovala a já s v tu ránu jako zázrakem chytil a byl jsem schopen mluvit. Ty znalosti jsem v hlavě prostě měl, jen jsem si je na potítku nedokázal vybavit.

A z mluvnické části jsem měl také štěstí, měl jsem (mimo jiné) slovní druhy a asi před čtrnácti dny nás profesorka neskutečně seřvala, že neznáme tři kritéria pro jejich rozdělení – sémantické, syntaktické a morfologické. Od té doby jsem si to pamatoval a do smrti to nezapomenu.

Poněkud neuspořádaný projev daný tím, že jsem nebyl připravený z potítka, naštěstí asi překlenul dojem ze zkoušky ze ZSV, kde byla češtinářka jako přísedící.

I češtinu jsem pokořil a dostal jsem hlad a rychle si odběhl do prodejny přes ulici a rychle se nasvačil. To nejtěžší jsem měl totiž za sebou a zbývala už jen jednoduchá angličtina.

Anglický jazyk

Tady už jsem strach neměl, angličtinář, kterého jsme měli jen na poslední rok, nás vycepoval důkladně. Jako téma na povídání jsem si vytáhl food a na gramatiku tvoření slov. Ještě mi řekl co a jak a u té gramatiky řekl: „To je jednoduché, to znáte, je to:“ a vyjmenoval všechny způsoby tvoření slov, takže i kdybych býval nevěděl, teď už bych si byl jistý.

Samotná zkouška už pak byl jenom takový přátelský pokec, dokonce jsem se odvážil i trošku zavtipkoval (snad úspěšně). Zajímavým momentem bylo taky, když na komisi začal útočit čmelák.

Vyhodnocení

Po mé angličtině, která byla poslední dopolední zkouškou nás profesoři vyhnali před třídu a měli bleskovou poradu o známkách. My jsme se jen stihli zeptat na dojmy čtvrťáky od vedle a hned jsme byli zavoláni zpět. Předsedkyně nás pochválila a říkala, že jí překvapilo, jak jsme se jako muži bravurně vypořádali s humanitními tématy a pak začala číst známky. Kuba měl jednu trojku, jednu dvojku a dvě jedničky, Jirka jednu nebo dvě dvojky a pak já: výborně, výborně, výborně, výborně. Radostný výkřik jsem nepotlačil, protože za čtyři v součtu jsem to nečekal.

Jako prvnímu jsem to zavolal spolužákovi, se kterým jsem se vsadil, že když udělám na samé, tak se zbaví svých vlasů dlouhých do půli zad a bude na krátko. Radost asi moc neměl. I proto, že maturoval až v pátek – jako jeden z posledních. Tam se mu ale nálada určitě spravila, protože odmaturoval s jednou dvojkou a zpečetil tak osud mého vlasového porostu – musel jsem jít na tři milimetry. Radost mi to ale nezkazilo, naopak, ještě teď pociťuji, jak úžasně praktické krátké vlasy jsou.

Categories